Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Sobota 27.4.
Jaroslav
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
<zpátky Arkhamská středa z kolekce krátké povídky
Autor: Myslibor (Občasný) - publikováno 11.12.2014 (13:09:17)
další>

V hlavní roli:

vdova Omelie Parkrová, svěřena péče o zdejší kostel

 

Hlavní vyšetřovatelé:

Mladá psycholožka Carolyn Fernová, po šest měsíců studovala sny pacientů v hypnoze. Jeden z nich ji vyprávěl o děsivých a hrůzných vizích o bytostech a nezemských světech. O několik dní později, ten pacient byl ve své cele zavražděn podivnou dýkou, připomínající něco z jeho vlastních snů. Carolyn to nedalo spát a rozhodla se o té dýce zjistit víc.

 

Tulák Pete „Popelník“, asi náhoda ho přivedla do Arkhamu, do jeho mnoha ulic a zákoutí, kam obyčejně zdejší obyvatelé nechodí a kde se setkal s věcmi nepodobných ničemu z našeho světa. Jeho zvědavost byla větčí než strach a tak začal pátrat po tom co ty věci jsou a odkud se tu vzali.

 

Scéna v kostele - čirou náhodou se v kostele Pete "Popelník" potká se slečnou Fernovou.

 

Arkhamská středa:

 

Stará Párkrová s vytřeštěnýma očima a zatajeným dechem zahrnula závěs sakristie, odhodila koště směrem k nepoužívané křtitelnici a hodila na sebe kabát a šálu. Ani nezamkla dveře do sakristie, jen s nimi práskla a vyrazila do šedivé mlhy, z niž jako kokony vysely černé náhrobní kameny, která zaplavovala už druhý týden celý Arkham. V hlavě se ji znovu ozývaly všechny ty drby, které obcházely Arkham už nějaký ten měsíc, o podivných stínech děsící místní obyvatele. Od Millerové slyšela, že v Historickém spolku, kde pracuje,  je nějak rušno a ti staříci tam jsou jak chodící těla bez duše, stále se dohadující o něčem co nedává smysl, ale v obličejích maj vždy takový podivný strnulý vyděšený výraz. Drby jsou plné děsivých příhod od Říčních doků, jižního lesa i z okolí Jídelny u Velmy v severní čtvrti. Prý i místní gengstři jsou ted‘ více ve střehu, jen na policejní ústředí se asi nic nedoneslo. Samozřejmě. Ti toho dělají ještě mín než obvykle.   

O pár minut později na farní dveře se ozve klepání. Kněz Miguel si dává fialovou štolu kolem krku a upravuje si svůj šat, “Ano ? Vstupte !“.

Do dveří vleze udýchaná Párkrová, v přihrbené kajícné poze.

 „A... ! To jste vy sestro.. “, převrátil oči vsloup nebot‘ jak ji znal, zase mohl očekávat její nekonečné drby a výmysly, kterými ho ta ženská neustále otravovala.

„Copak sestro, co vás trápí ? Snad né zas nějaké...“, Párkrová mu ale skočila do řeči. Vyhrkla na něj tak prudce, že se až zalkla,

„ Velebnosti,  strašné !! Hrůza mě ještě jímá...“, kněz pouze pozvedl obočí a čekal,

„Jaká hrůza, sestro Omélie. Ti kdož bdí ve světle Páně, nezažívají hrůzu nýbř požehnání, klid a lásku. Myslím si, sestro, že málo...“, Párkrová jej opět přerušila když popadla dechu,

„Ne.. velebnosti, ve vší víře a pokoře, když jsem byla v sakristii a uklízela ji před vaší mší, tak jsem zaslechla...“,

„Milá Omélie Párkrová !!“, ted‘ už rozhořčeně a důrazně promluvil kněž k ní nepřestávající se upravovat a kochat se svým vzhledem před zrcadlem,

„ Vy nevíte, že naslouchat rozhovoru jiných lidí je nevhodné a hříšné?! A to nemluvím o tom, že oni se jistotně přišli pomodlit a pokát se do místa Chrámu Páně a vy je špehujete !!! Ano !! Nebojím se to zdůraznit !!! Vy je....“, nestihl to domluvit, protože dveře tiše klaply.

Párkrová opět vyrazila do sychravé těžké mlhy Arkhamu. Běžela do kavárny, kde se scházely její přítelkyně. Její mysl stále více a více zžíral ten pohled, na který nezapomene do konce smrti. Chtěla to říct knězi, ale ten je hluchý vůči jejímu varování a děsivým zprávám, které napln’ují Arkhamské ulice a klidný spánek všech obyvatel.  Ted‘ když viděla na vlastní oči to co jinde pouze slyšela, ted‘ už nelze se jen dívat netečně do země a myslet si, že když se vypovídá u kafíčka s kamarádkama, tak se ji uleví.  Bežela co ji síly stačily. Jako ve snu míjela chodce jejichž hlavy byly zakryté mlhou a míjela vozy na cestě, které se vynořily a zase zmizely do toho šedivého sychravého oparu.

 

Zvonek nade dveřmi se rozřinčel tak pronikavě až v kavárně všichni poskočily úlekem. Za vdovou Omélii se natahovaly mlžné chapadla omotávající její schoulenou postavu ve starém kabátě.  Poklidná pára stoupající z horkých káv a čokolád byla narušena a zkroucena do křečí a divokých vírů. Hosté, sedící nejblíž ke dveřím, zírají upřeně na Omélii a choulí se chladem, který doprovází její příchod.

„Vítám vás, Omélie ... !“, vesele zvolá majitel kavárny krájíc dort za pultem, „ Ale mohla by jste prosím zavřít dveře? Je tam dnes tak nevlídno. Děkuji ! Co si dnes dáme ?“, s úsměvem nabízí právě ukrojený kus jahodového dortu s tvarohovým přelivem.

 

Kamarádky už seděly na oblíbeném místě u starých pendlovek, u oken s výhledem do ulice. Žel, dnes nebylo co pozorovat. Odložila si kabát.  S bledosti ve tváři a stále vytřeštěnýma očima se posadila. Kamarádky seděli tiše a dívaly se na ni. Omélie chvíli znaveně věsila hlavu, pak promluvila.

„ Milé dámy, Naše doměnky a obavy, dnes nabyly tvarů...“, všechny seděly jak zařezané, sotva dýchaly.  Majitel donesl ukrojený dort a horký čaj. Párkrová vloží první sousto do úst a pokračuje.

„Byla jsem za knězem, ale ten je hluchý k naším varováním. Je zaslepený vlastními slovy a netuší, co děsivého se usadilo v jeho vlastním domě...“, všechny dámy vyděše vzdechnou a jejich oči se střetnou s nevyslovenou otázkou. Pak opět upřou zrak na Omélii, která polyká druhé sousto.

„Přípravovala jsem v sakristii dnešní malou mši. V kostele nikdo nebyl celou tu dobu. Už jsem chtěla skončit. Chtěla jsem už jen vyhodit ty staré květiny co byly za oltářem. Když jsem šla ke kazatelně, všimla jsem si, že tam sedí nějaká mladá nooobl panička. Taková ta co spíše vysedává po nočních barech a kdo ví co hříšného tam provádí.“ Dámy se přežehnali a napily se ze svých hrníčků. Párkrová přežvýkne třetí sousto a pokračuje,

„Tak jsem vzala ty květiny a po očku ji sledovala, tu nafintěnou můru. Rychle jsem jsem se přežehnala a vrátila se do sakristie. Přitiskla jsem se k rohu a chvíli ji pozorovala, chtěla jsem vědět co je zač. Pak do kostela vlezl takový ten orvaný smradlavý tulák, co větčinou pospávají v Říčních docích, a sedl si do pravé části asi tak o 5 řad za ní. Ona seděla v levé části. Nemodlila se, bez tak to ani neumí. Jen tak tam seděla se sepjatýma ruka.“

„A co ten vandrák? Chtěl ji okrást ?“, zvědavě se ptá Miriam,

„Ten si, holky, ani nesundal klobouk když vešel. Jen tam tak tiše seděl a hleděl na oltář. Pak něco vytáhl ze svého špinavého báglu. Nevím co to bylo, asi kámen nebo soška, možná nůž. Vyděsilo mě to, dostala jsem strach, že té ženě ublíží. Ale on to zase schoval do báglu.“

„To zní tak divně... a taky se nemodlil?“, přerušila ji plnoštíhlá Silvie.

Miriam  se rozčiluje: „Neublížil ji, že ne ?? Nechápu proč policajti s němi něco nedělají. Jsou tak odporní a nebezpeční..“,  

„Ne, taky ne.“, odpověděla Omelie Silvii a pokračuje,

„Ale civěl na tu paničku, pak se ohlédl a šel k ní. “, dámy naslouchaly bez dechu, „ sedl si za ní a vzal bibli do ruky. Ona si ho nevšímala. Už jsem chtěla vykřiknout, abych ji upozornila, že je tam zloděj. On se totiž k ní naklonil a něco ji řekl a ona mu jen přikývla...“,

„Cože ?? To nechápu, já bych už křičela o pomoc a to ona vůbec nic neřekla ? Ani ho neokřikla ??“, ptá se rázně Miriam,

„Ty by jsi furt křičela a na všechny nadávala.. nech Omelii domluvit“, okřikla Agnes Miriam,

„Holky, taky jsem se tomu podivila, ale.. “, vypráví dál Omelie, „ ona mu jen přikývla, on se ji zase na něco zeptal, ona zas jen přikývla. Tyhle poběhlice jsou zvyklé na kdejaké hosty, takže se nedivím, ale, holky, ona jak mu podruhé přikývla, tak se oba zahleděli na oltář, ale ne jako obyčejně, ale někam výš. Tak jsem se víc vyklonila a podívala se tam taky a to co jsem viděla, mě tak...“, stará Párkrová se rozbrečela. Dámy byly vyděšeny a zmateny. Silvie hned začala Omélii chlácholit a dál vyzvídaly co viděla a proč pláče. Po chvíli Omélie zvedla hlavu a se zoufalstvím v očích řekla,

„Nad oltářem seděl d’ábel...“, a rozbrečela se ještě víc. Všechny dámy vyjekly.

Silvie utěšovala Omélii a Miriam ani nemukla. Děs na ni padl takový, že se schoulila do rohu. Vzpomněla si na ten přízrak z koruny stromů, který viděla nedávno v noci v zahradě. Myslela si, že je to dítě, nebo pták, ale když to rozprostřelo velká křídla větší než samotná koruna stromu a vzneslo se to k obloze, tak strachem omdlela. Do ted‘ si myslela, že to byl jen sen.

„Tak mě to vyděsilo, že jsem hned běžela za otcem Miguelem, ale on... já vím, jak to zní, holky, ale ted‘ , to už to nejsou jen řeči. On je u nás v kostele, tam kde pracuji, v kostele, tam přeci satani nesmí, vždyt‘ to říká kněz...“, naříká Omélie.

„No ták, to bude dobré, třeba se ti to jen zdálo...“, utišuje ji Silvie,

„Jak vypadal ?! Byl červený a měl kozí nohu ??“, vyzvídá Agnes,

„Nee... nebyl červený... spíš šedý, jako ty ošklivé sochy pod kostelní střechou, tam ty na zdi... jako netopýr spíše...“, snaží se popsat Omelie toho tvora.

 

Za hodinu se dámy rozcházejí. Děs a zoufalství naplnilo jejich mysl i srdce. Odted‘ už nebudou klidně spát ani chodit po ulicích.

 

Když odbíjí šestá hodina na kostelních zvonech, spěchá Silvie domů do Uptownu. Přes hustou mlhu není vidět slunce, ale pomalu se smráká. Jede tramvají. Je poloprázdná. Tramvaj projíždí přes Southbridgeské náměstí a vidí shrocení davu a policie.

„Asi zase nějaká nehoda. Ty auta by měli zakázat“, pomyslí si. Tu ale spatří jak policisté se hádají s vandrákem, který něco nakreslil na zem. Nějaké kruhy a znaky a doprostřed umístil podivnou černou sošku. Tramvaj cinká a pomalu se prodírá davem, který se snaží policajti rozehnat.

V tu samou chvílí, na dveře ordinace primáře Arkhamské psychiatrické ordinace zaklepe sestra a vstoupí.

„Pane primáři, dovezli dalšího.“, oznamuje sestra. Primář nepřekvapeně, ale ustaraně svěsí hlavu a zeptá se sestry, jestli známe identitu pacienta.

“ Ano, pane primáři. Je to Carolyn Fernová, vaše studentka. Je mi to moc líto.“, odpoví sestra.



Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je deset + devět ? 

  
  Napsat autorovi (Občasný)  
 
 
zpátky   
1 (2) 3
   další
 

 


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter